…Jelikož problém padajícího listí se zdá být najmě problém psychologický, doporučuji k úvaze tuto stať od p. Fulghuma:

DONNIE

Zaklepání na dveře bylo pronikavé, naléhavé, neodbytné -předtucha něčeho neblahého – ťuky-ťuky-ťuky-ťuk… Já pospíchám ke dveřím, mořím se se zámkem, hladina adrena­linu stoupá, jsem připraven na nejhorší. Kdo to může být? A co chce?

Stojí tam malý kluk. Tváří se divně. Podává mi mnohokrát přeložený papír, na kterém je něco načmáráno: „Jmenuju se Donnie. Shrabu vám listí. Za dolar. Jsem hluchý. Můžete mi napsat. Číst umím. Hrabu moc dobře.“

(Za naším domem je řada důstojných, středně starých ja­vorů, každý podzim výstředně oděných do milionu třpytivých listů. A na podzim se listy oddělí. Na naší zahrádce v závětří moc nefouká, a tak teď listí leží pod stromy jako župan u no­hou dam, který vysvlékly před zimní koupelí.

Líbí se mi, jak to vypadá. Hrozně moc se mi to líbí. Mo­jí ženě ne. Ani zahrádkářskému časopisu se to nelíbí. Listí by se mělo shrabat, jsou jistá pravidla. Listí nedělá dobře trávníku. S listím to vypadá neupraveně. Listí je plesnivé ¡1 ošklivé. Ale já je mám tak rád, že jsem. jednou celou pod­lahu ve své školní třídě pokryl vrstvou listí, která sahala po kotníky.

Pro listí existuje důvod. Pro zastřižený trávník žádný dů­vod není. To je můj názor.

Moje žena to takhle nevidí. A vznáší se tu nevyslovená výčitka, že jsem líný. Už jsme si to vyříkali. Ale letos jsme se dohodli ve jménu vědeckého experimentu. Polovina zahra­dy se řádně uhrabe a druhá polovina bude ponechána péči přírody. Přijde léto a uvidíme. A tak je její polovina shraba­ná a moje není. A je klid.)

Tak jako pilot v mlze, který se musí spolehnout na omeze­né možnosti navigace, pátrá chlapec v mém obličeji napjatě po informacích. Ví, že mám listí. Viděl je. Moje zahrada je vlastně v celé čtvrti jediná s listím. Je si vědom, že nabízí slušnou cenu. Vážně mi podává tužku a papír na odpověď. Jak mu můžu vysvětlit význam vědeckého pokusu, který probíhá na mojí zahradě za domem?

(Stromy existují vlastně tak trochu kvůli listí. S nezměr­nou marnotratností se z oblohy spustily miliardy semen, aby přistály jako invazní jednotky, které přicházejí zazele­nit zemi. Následuje listí, které má přikrýt, chránit, zahřívat a živit budoucí generaci stromů. Kamenitá půda, hniloba, plíseň, bakterie, ptáci, veverky, hmyz a lidé – to vše do toho zasahuje. Ale některá to jaksi dokážou. Několik houževna­tých semínek se uchytí a drží se a drží – bojují o holý život. Přečkají ticho zimní tmy, vyklíčí a přežijí, aby se z nich sta­la nová generace stromů. Tak tomu je celé věky a my se do toho procesu k vlastní škodě mícháme, tvrdím já. Je důleži­té si to uvědomit.)

„Jmenuju se Donnie. Shrabu vám listí. Dolar za zahradu. Jsem hluchý. Můžete mi napsat. Číst umím. Hrabu moc dobře.“ Trpělivě mi podává tužku a papír, s důvěrou a nadějí.

Jsou okamžiky, kdy ta nejprostší událost zpochybní veš­keré vaše pohnutky k existenci. Co bych udělal, kdyby nebyl hluchý? Jaké to pro něj bude, jestliže odmítnu? A jestli mu práci dám? Jaký v tom bude rozdíl? Utápíme se v dlouhém mlčení toho druhého, němí z různých důvodů. Jedním ges­tem se obrací k odchodu a já si od něj beru tužku a papír a zamyšleně píšu: „Ano. Ano, přeju si mít listí shrabané.“ Pozorný malý podnikatel vážně přikývne. „Hrabeš, když je listí mokré?“ „Ano,“ píše mi. „Máš vlastní hrábě?“ „Ne.“

„Je to velká zahrada, listí je spousta.“ „Ano.“

„Měl bych ti asi dát dva dolary.“ Usměje se. „Tři?“ napíše. Úsměv.

A je to. Uzavřeli jsme smlouvu. Podávám hrábě a Donnie, hluchý hrabač listí, se v rychle přicházejícím listopadovém soumraku dává do práce. Hrabe tiše. Já tiše přihlížím -oknem tmavého domu. Ozývají se mu v hlavě aspoň něja­ké zvuky? To bych rád věděl. Nebo jenom duté, prázdné ticho, jaké vydává moře – jako když si já dám prsty do uší a co nejpevněji je tam držím.

Opatrně hrabe listí na velkou hromadu, tak jak jsem mu řekl. (Ovšemže uvažuju, že listí zase rozházím po celé zahra­dě, hned jak odejde. Jsem v tomhle umíněný.) Pečlivě ještě prochází zahradou, rukou sbírá jednotlivé zapomenuté lis­ty a nosí je na hromadu. Také on je umíněný, když se jedná o jeho hodnoty. Shrabat listí znamená všechno listí.

Naznačuje, že už musí jít, protože je tma a on musí do­mů k večeři; nechává práci nedodělanou. Zaplatil jsem mu dopředu, a tak jsem zvědavý, jestli se vrátí. Ve svém věku jsem dost cynický. Až moc cynický.

Ráno se vrátil ke své práci; nejdřív zkontroloval už hotová místa, jestli tam ještě něco nespadlo. Je na svou práci hrdý. Na zahradě není jediný lísteček. Vidím, jak zvedá několik nejkrásnějších žlutých listů a dává si je do kapsičky u mikiny. Spolu s hrstí semen, která se snesla k zemi.

Tuky-ťuky-ťuky-ťuk! Hlásí se u dveří a ukazuje, že je prá­ce hotová. Když odchází ulicí, vidím, jak každou chvíli do vzduchu vyhodí okřídlené semínko. To je jeho prémie. Já stojím ve dveřích se svým tichem a usmívám se jeho nenucenosti. Moje prémie.

Zítra vyjdu ven, přehrnu hromadu listí přes násep a sho­dím ji na kompost na dně strže za naším domem. Udělám to v tichosti. Letos se listí a semínka budou muset prokou­sat osudem tam. Měl bych špatný pocit, kdybych jeho práci kazil. Můj vědecký experiment bude muset ustoupit ně­čemu lidštějšímu. Listí musí jít stranou, semínka musejí stranou a někdy musím stranou i já, abych spojil svůj osud s osudem jednoho z nedokonalých, avšak houževnatě pře­žívajících dítek přírody. Drž se, Donnie.

[vyšlo v knize „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: neobyčejné přemýšlení o obyčejných věcech“ – 2003 – rozšířené vydání]