Asimina je severoamerická dřevina, jejíchž vysokých užitných vlastností si už před staletími všimli původní obyvatelé Ameriky. Stejně i první osadníci a kolonizátoři Nového světa si jí považovali pro výživné, velmi chutné a z původních severoamerických ovocných rostlin největší ovoce, které jim pomáhalo přežít v obtížných podmínkách neznámého kontinentu.
Má široké spektrum odrůd, na jejichž šlechtění se podíleli již indiáni a později i evropští přistěhovalci. Na dvě století pak upadla v zapomnění, zájem o ni znovu vzrostl na přelomu 19. a 20. století a značně zesílil ve dvou předchozích desetiletích.
Muďoul je rostlina nenáročná na prostředí a pěstitelské zásahy, díky obsahu přírodních pesticidů je navíc plně odolná vůči široké škále chorob a škůdců. V našich podmínkách je schopna růst a plodit na velké části území naší republiky, protože svými ekologickými požadavky pro růst a vývoj se podobá jabloním. Asimině by se mělo dařit všude tam kde se daří broskvím a meruňkám a to i v okrajových oblastech – tj. nároky na pěstování i výživu jsou zhruba stejné. Asimina triloba je téměř poslední strom, na kterém se objevuje listí což je zvláštnost odrážející její tropický původ.
Bezproblémové pěstování a nezvyklá exotická chuť plodů ji předurčuje k tomu, aby se rychle stala oblíbenou mezi ovocnáři a laickou veřejností. Pro poutavý celoroční vzhled by se zároveň    mohla stát i mezi zahradníky vyhledávanou dřevinou pro zahradní a krajinářskou tvorbu.

Asimina je většinou cizosprašná. Vyjímkou je samosprašná odrůda  Prima 1216. Sunflower, Overelese, Sweet virgine jsou pouze částečně samosprašné a rozhodně je vhodnější geneticky odlišná odrůda asiminy (stačí i semenáč). Pro ruční opylení je nutné vystihnout přesný okamžik kdy je v květu aktivní blizna.
Květ s aktivní bliznou je nejprve zelený a postupně přechází ze zelené na fialovou barvu. Blizna se leskne je lepkavá a pylová koule uprostřed květu je světle zelená a kompaktní.
Samčí stádium nastává v poslední fázi vývoje květu. Blizny jsou zaschlé a pylová koule se změní na tmavě hnědou. Po dotyku štětcem se zcela rozpadne a pylové zrna i s prášníky zustanou na štětci.
Po opylení se začínají vyvíjet plody z každého opyleného květu v počtu od jednoho až do devíti. Plody poměrně rychle přirůstají do velikosti kolem 2 cm kdy začíná přirozený opad. Rostlina si ponechá pouze ty plody které uživí. Plody které zůstaly na rostlině postupně přirůstají přibližně do konce července kdy jakoby zastavují růst.
Od konce srpna (v našich podmínkách) se plody začínají zvětšovat a postupně dozrávají v závislosti na odrůdě od konce srpna do konce října. Na rostlině plody nedozrávají naráz, ale postupně během 2-3 týdnů. Zralé plody na rostlině nejprve změknou a později začnou intenzivně vonět a v tomto okamžiku jsou nejvhodnější ke kozumaci či jiné úpravě, chuť je lahodná (ne nadarmo je jedno z pojmenování paw-paw, banán severu), dužina krémovitá, obvykle žluté-oranžové barvy. Vyjídá se lžičkou, semena se nekonzumují, protože mohou vyvolat nevolnost.

Stromy na vlastní zahradě lze od 15. 7. 2013 kácet bez povolení úřadů. Toho dne vstoupila v platnost novela vyhlášky o ochraně dřevin, díky které již není nutné žádat o povolení ke kácení dřevin s obvodem kmene větším než 80 cm. Pozemek, kde stojí strom určený ke kácení, ale musí splňovat několik podmínek.

Úprava Chalupova ministerstva se nevztahuje kupř. na majitele pozemků v zahrádkářských osadách a také parcel ohraničených jen živým plotem. Zahrada je totiž oficiálně definována jako „veřejnosti nepřístupný, stavebně oplocený pozemek u bytových a rodinných domů v zastavěném území obcí“. Správní řízení tedy není potřeba, pokud máte pozemek s plotem. Kácet stromy ale nesmíte v místě, kde nemáte trvalé bydliště.

Výjimky se týkají rovněž památných stromů a dřevin, které jsou součástí významného stromořadí.

Kácení se tradičně doporučuje v době vegetačního klidu. Zákon totiž  zakazuje úmyslně poškozovat hnízda ptáků nebo je vyrušovat hlavně během rozmnožování a odchovu mláďat.(Přesné datum vegetačního klidu dřevin není právními předpisy stanoveno a ani stanovit nelze, vyhláška pouze říká, že jde o období, období přirozeného útlumu fyziologických a ekologických funkcí dřeviny. V praxi se povoluje kácení nejčastěji od 1. listopadu do 31. března. Každý druh dřeviny dosahuje vegetace v jiné době a rovněž je nutné počítat s výkyvy počasí. Hnízdní období se obecně počítá od 1. dubna do 31. července.)

 …Jelikož problém padajícího listí se zdá být najmě problém psychologický, doporučuji k úvaze tuto stať od p. Fulghuma:

DONNIE

Zaklepání na dveře bylo pronikavé, naléhavé, neodbytné -předtucha něčeho neblahého – ťuky-ťuky-ťuky-ťuk… Já pospíchám ke dveřím, mořím se se zámkem, hladina adrena­linu stoupá, jsem připraven na nejhorší. Kdo to může být? A co chce?

Stojí tam malý kluk. Tváří se divně. Podává mi mnohokrát přeložený papír, na kterém je něco načmáráno: „Jmenuju se Donnie. Shrabu vám listí. Za dolar. Jsem hluchý. Můžete mi napsat. Číst umím. Hrabu moc dobře.“

(Za naším domem je řada důstojných, středně starých ja­vorů, každý podzim výstředně oděných do milionu třpytivých listů. A na podzim se listy oddělí. Na naší zahrádce v závětří moc nefouká, a tak teď listí leží pod stromy jako župan u no­hou dam, který vysvlékly před zimní koupelí.

Líbí se mi, jak to vypadá. Hrozně moc se mi to líbí. Mo­jí ženě ne. Ani zahrádkářskému časopisu se to nelíbí. Listí by se mělo shrabat, jsou jistá pravidla. Listí nedělá dobře trávníku. S listím to vypadá neupraveně. Listí je plesnivé ¡1 ošklivé. Ale já je mám tak rád, že jsem. jednou celou pod­lahu ve své školní třídě pokryl vrstvou listí, která sahala po kotníky.

Pro listí existuje důvod. Pro zastřižený trávník žádný dů­vod není. To je můj názor.

Moje žena to takhle nevidí. A vznáší se tu nevyslovená výčitka, že jsem líný. Už jsme si to vyříkali. Ale letos jsme se dohodli ve jménu vědeckého experimentu. Polovina zahra­dy se řádně uhrabe a druhá polovina bude ponechána péči přírody. Přijde léto a uvidíme. A tak je její polovina shraba­ná a moje není. A je klid.)

Tak jako pilot v mlze, který se musí spolehnout na omeze­né možnosti navigace, pátrá chlapec v mém obličeji napjatě po informacích. Ví, že mám listí. Viděl je. Moje zahrada je vlastně v celé čtvrti jediná s listím. Je si vědom, že nabízí slušnou cenu. Vážně mi podává tužku a papír na odpověď. Jak mu můžu vysvětlit význam vědeckého pokusu, který probíhá na mojí zahradě za domem?

(Stromy existují vlastně tak trochu kvůli listí. S nezměr­nou marnotratností se z oblohy spustily miliardy semen, aby přistály jako invazní jednotky, které přicházejí zazele­nit zemi. Následuje listí, které má přikrýt, chránit, zahřívat a živit budoucí generaci stromů. Kamenitá půda, hniloba, plíseň, bakterie, ptáci, veverky, hmyz a lidé – to vše do toho zasahuje. Ale některá to jaksi dokážou. Několik houževna­tých semínek se uchytí a drží se a drží – bojují o holý život. Přečkají ticho zimní tmy, vyklíčí a přežijí, aby se z nich sta­la nová generace stromů. Tak tomu je celé věky a my se do toho procesu k vlastní škodě mícháme, tvrdím já. Je důleži­té si to uvědomit.)

„Jmenuju se Donnie. Shrabu vám listí. Dolar za zahradu. Jsem hluchý. Můžete mi napsat. Číst umím. Hrabu moc dobře.“ Trpělivě mi podává tužku a papír, s důvěrou a nadějí.

Jsou okamžiky, kdy ta nejprostší událost zpochybní veš­keré vaše pohnutky k existenci. Co bych udělal, kdyby nebyl hluchý? Jaké to pro něj bude, jestliže odmítnu? A jestli mu práci dám? Jaký v tom bude rozdíl? Utápíme se v dlouhém mlčení toho druhého, němí z různých důvodů. Jedním ges­tem se obrací k odchodu a já si od něj beru tužku a papír a zamyšleně píšu: „Ano. Ano, přeju si mít listí shrabané.“ Pozorný malý podnikatel vážně přikývne. „Hrabeš, když je listí mokré?“ „Ano,“ píše mi. „Máš vlastní hrábě?“ „Ne.“

„Je to velká zahrada, listí je spousta.“ „Ano.“

„Měl bych ti asi dát dva dolary.“ Usměje se. „Tři?“ napíše. Úsměv.

A je to. Uzavřeli jsme smlouvu. Podávám hrábě a Donnie, hluchý hrabač listí, se v rychle přicházejícím listopadovém soumraku dává do práce. Hrabe tiše. Já tiše přihlížím -oknem tmavého domu. Ozývají se mu v hlavě aspoň něja­ké zvuky? To bych rád věděl. Nebo jenom duté, prázdné ticho, jaké vydává moře – jako když si já dám prsty do uší a co nejpevněji je tam držím.

Opatrně hrabe listí na velkou hromadu, tak jak jsem mu řekl. (Ovšemže uvažuju, že listí zase rozházím po celé zahra­dě, hned jak odejde. Jsem v tomhle umíněný.) Pečlivě ještě prochází zahradou, rukou sbírá jednotlivé zapomenuté lis­ty a nosí je na hromadu. Také on je umíněný, když se jedná o jeho hodnoty. Shrabat listí znamená všechno listí.

Naznačuje, že už musí jít, protože je tma a on musí do­mů k večeři; nechává práci nedodělanou. Zaplatil jsem mu dopředu, a tak jsem zvědavý, jestli se vrátí. Ve svém věku jsem dost cynický. Až moc cynický.

Ráno se vrátil ke své práci; nejdřív zkontroloval už hotová místa, jestli tam ještě něco nespadlo. Je na svou práci hrdý. Na zahradě není jediný lísteček. Vidím, jak zvedá několik nejkrásnějších žlutých listů a dává si je do kapsičky u mikiny. Spolu s hrstí semen, která se snesla k zemi.

Tuky-ťuky-ťuky-ťuk! Hlásí se u dveří a ukazuje, že je prá­ce hotová. Když odchází ulicí, vidím, jak každou chvíli do vzduchu vyhodí okřídlené semínko. To je jeho prémie. Já stojím ve dveřích se svým tichem a usmívám se jeho nenucenosti. Moje prémie.

Zítra vyjdu ven, přehrnu hromadu listí přes násep a sho­dím ji na kompost na dně strže za naším domem. Udělám to v tichosti. Letos se listí a semínka budou muset prokou­sat osudem tam. Měl bych špatný pocit, kdybych jeho práci kazil. Můj vědecký experiment bude muset ustoupit ně­čemu lidštějšímu. Listí musí jít stranou, semínka musejí stranou a někdy musím stranou i já, abych spojil svůj osud s osudem jednoho z nedokonalých, avšak houževnatě pře­žívajících dítek přírody. Drž se, Donnie.

[vyšlo v knize „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: neobyčejné přemýšlení o obyčejných věcech“ – 2003 – rozšířené vydání]

Muž, který sázel stromy po indicku: po 30 letech práce 500 hektarů lesa – Ekolist.cz.

Nová pravidla umožní kácení stromů na zahradě bez povolení, aktivisté návrh kritizují – Ekolist.cz.

Dělá vám starosti sousedův strom, který roste u vašeho domu? – Ekolist.cz.

Za nejširší obvod kmene na světě, je považován cypřiš u mexického města Oaxaca, starý údajně kolem 2 000 let. Jde o jediný strom, který je vysoký 42 metrů, ale jeho obvod je opravdu gigantický. Měří celých 58 metrů.
Viz: Montezunův cypřiš.

Každý, kdo chce kácet, se musí řídit zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, kde se mj. říká:

Žádost o povolení ke kácení stromů podává vlastník pozemku, případně nájemce se souhlasem vlastníka pozemku, kde dřeviny rostou. Písemná žádost se podává na příslušný městský úřad.

Doklady k žádosti musí obsahovat:
– jméno a adresu žadatele;
– doklad o vlastnictví pozemku;
– specifikaci dřevin (počet a druh), při větším počtu dřevin i situační plánek;
– udání obvodu kmene stromů ve výšce 130 centimetrů nad zemí;
– stručné zdůvodnění žádosti.

O příslušný formulář lze požádat na úřadě, případně žádost sepište svými slovy. Podejte ji na odboru životního prostředí příslušného obecního úřadu. Do 90 dnů musíte dostat vyrozumění, po jehož doručení vám běží patnáctidenní lhůta pro případné odvolání.
Písemnou žádost ke kácení stromů nemusíte podávat, pokud je jejich odstranění nutné z důvodů pěstebních či zdravotních. To samé platí pro stromy mimo les, jestliže obvod jejich kmene ve výšce sto třicet centimetrů nad zemí nepřesáhne osmdesát centimetrů.
V případech, kdy žádost není nutná, podáváte pouze oznámení

Budete-li kácet vzrostlé keřové porosty do plochy 40 metrů čtverečních, stačí stejně jako ve výše uvedených případech pouze písemné oznámení na úřad příslušející k lokalitě, kde dřeviny rostou, a to nejméně patnáct dnů předem.

V případě kácení stromů ohrožujících bezpečnost a životy nebo hrozících způsobením škody, podáváte také jen písemné oznámení, a sice do patnácti dnů od provedení kácení. V době živelných pohrom, kdy je nutné jednat bezodkladně, se písemnostmi nezatěžujte.

31. března končí úřední „období vegetačního klidu“. Potřebujete-li tedy nutně pokácet strom (o obvodu ve výšce 1,3 m větším než 80 cm), je potřeba to udělat do konce měsíce. A k tomu ještě vyřídit povolení ke kácení na místním úřadě (uf, to snad ani nejde stihnout…).

Smrk, kterému s přezdívá „Vánoční stromek“, se ukázal jako nejstarší strom světa.
Smrk byl považován ve Švédsku za nedávného přistěhovalce. Měl se do této oblasti Skandinávie rozšířit zhruba před 2000 roky.
Nejnovější výzkum vědců z university v Umeä ukázal opak. Smrk je ve Švédsku doma už hodně dlouho. Dokonce se dá říct, že v pohoří Fulu v kraji Dalarna je to stále jeden a tentýž smrk . Žije si tu už 9 550 roků. Je to tedy nejstarší strom světa. Věkem trumfl i exemplář věhlasné kalifornské borovice Pinus longaeva zvané Prométheus. Ta byla stará nejméně 5000 let, když ji jeden student a strážci národního parku v roce 1964 usekli pro výzkumné účely. („Nevěděli jsme, že je to nejstarší strom světa,“ bránili se tito „dřevorubci“).
Nejnovější rekordman byl odhalen v roce 2004 Leifem Kullmanem. Není to žádný obr. Měří na výšku asi 4 metry a jeho kmen je starý asi 600 let. Ovšem kořeny má podstatně starší – 9 550 roků. Roste ve výšce 910 metrů nad mořem a za své úctyhodné stáří vděčí schopnosti smrku množit se klonováním. Jakmile kmen podlehne nepřízni osudu, vyraší z kořenů další kmínek. Stáří kořenů nebylo stanoveno počítáním letokruhů jako u kalifornských borovic, ale radiouhlíkovou metodou.
Kullman objevil další staré smrky. Jejich stáří určil na 5 až 6 tisíciletí. Šanci, že by našel ještě starší exempláře, než je stávající rekordní „Vánoční stromek“, Kullman vidí bledě. Před 11 000 roky pokrýval Skandinávii souvislý ledovec a stromy tu určitě nerostly.
Podle Kullmana dokazuje velké stáří „Vánočního stromku“, že ledovec ustoupil podstatně dříve, než se myslelo. Zřejmě byl i tenčí, než se dosud předpokládalo. V současném teplém klimatu je velmi staré smrky snazší odhalit. Dlouhá staletí přežívaly jen jako nízké keře. Teprve v posledních teplejších staletích se mohly zvednout nad terén. Zároveň se však zvyšuje i horní hranice lesa a starým smrkům přibývají noví a nové konkurenti. Hrozí, že „Vánoční stromek“ z jeho horské „poustevny“ vytlačí.

Poznámka: Podle některých údajů patří primát nejstaršího stromu světa tasmánskému jehličnanu Lagarostrobos franklinii starému 10 500 roků.

Zdroj: :: OSEL.CZ :: – Nejstarší strom světa – švédský smrk.